67. ročník 1. – 8. července 2023
Poslyš, jak zní
Mluvená řeč, hlas a rozhlas
… ať krásný mne zpívá,
ať krásný mne dozpívá
hlas,
ať zním…! (F. Š.)
Když byl loni v centru naší pozornosti fenomén zvaný genius loci (ať už v obecné rovině úvah o specifičnosti místa a jeho paměti, nebo se zřetelem k Sobotce, soboteckému kraji, a též přímo k festivalu, Šrámkově Sobotce), všimli jsme si, že zvláštní atmosféra spojená s místem (a prožitkem sebe samého v něm) není nesena jen vizuálními vjemy. Opírá se i o to, co na daném místě obvykle slyšíme. Kohoutí kokrhání, šumění stromů ve větru, splav, zvony z kostelní věže. Ale může to být třeba i znělka místního rozhlasu, zpěv a útržky mluveného slova z pódia, potlesk, změť hlasů a smíchu na zahradě Šrámkova domu střídaná s hudbou, štěkání psů, klavír a kytara, kousky hovorů, v nichž poznáváme festivalové přátele a známé, liják, cinkání příborů v restauraci, ptačí zpěv doprovázející vlastivědný výklad na Šolcově statku. Když si pustíme audiomapu Šrámkovy Sobotky, kterou loni vytvořili účastníci rozhlasové dílny, přeneseme se na festival okamžitě, i se zavřenýma očima.
A vrátíme-li se k nové zvukové procházce Sobotkou s dílem Fráni Šrámka, můžou nás při poslechu veršů napadnout nejméně dvě věci. Ta první je pro nás jako účastníky soboteckého festivalu, odjakživa spojeného s recitací a divadlem, asi samozřejmá: jak psaný text díky lidskému hlasu pozoruhodně ožívá a stává se výpovědí, která se nás dotýká (třebaže si původní tady a teď zpřítomňujeme nahrávkou). Ta druhá: uvědomili jsme si někdy, jak často jsou motivy zvuku, hlasu, slyšení a znění přítomné ve Šrámkově díle – a že je audialita tak bohatou a důležitou oblastí jeho obraznosti? Že u něho různé součásti světa, ale i nás samých zní, zvučí, mluví a naslouchají? „Hluboce zašum, stromová harfo,“… začíná známá báseň o soboteckém hřbitově – a pak existenciální metaforou hlasu a znění vrcholí. Ve významných momentech u Šrámka vyzvánějí (nebo naopak mlčí) zvony, reálné i imaginární, a v jeho poezii zní (případně mlčí) kdeco, a nejen věci konkrétní. Zásadní otázky a odpovědi člověku zaznívají z hvězd i z jeho vlastního srdce. A ovšemže je v české kultuře navždy ukotven Šrámkův stříbrný vítr. Představuje nepopsatelně opojné tušení budoucích příslibů a v mládí ho ti citliví z nás odkudsi z dálky „slyší“ (a pak slyšet přestanou).
V takovémto tematickém zaměření na zvukovost světa (nehledě na eufonii či kakofonii spojenou se zněním jeho textů) ovšem není Šrámek sám – ani jako básník, ani jako člověk. Víme, že někteří z nás jsou vizuální typy, zatímco jiní ve svém vnímání reality preferují jiné smysly, např. sluch. Je to patrné třeba při učení, ale i v komunikaci a vyjadřování, ve vyhledávání podnětů, v paletě zájmů. Sluch nám umí zprostředkovat jiné aspekty světa než zrak. Uvědomíme si to, když nám jeden z těchto dvou kognitivních smyslů selže nebo když trochu poznáme svět nevidomých (orientovaných na zvukovost) či svět neslyšících (v němž je extrémně exponována vizualita).
A ještě něco. Příběhy, situace a rozhovory, které se realizují a sdílejí prostřednictvím lidského hlasu, k nám každodenně přicházejí také díky specifickému médiu. V češtině se pro něj vžil (vedle mezinárodního označení rádio) výraz rozhlas, staré slovo znamenající původně „rozléhání se hlasu“ či „rozšíření ohlasu“. Tak ho aspoň vymezuje ve svém slovníku Josef Jungmann, mnoho desetiletí před vznikem toho našeho, kdysi Československého a dnes Českého rozhlasu. Letos slaví Český rozhlas stoleté výročí, a proto dostane ve festivalovém programu větší prostor než jindy.
Prostor však dostanou i další témata spojená se zvukovostí a mluvenou řečí a s nimi i umělci, vědci, pedagogové a další odborníci, kteří se těmito tématy zabývají, ať už je to (vedle rozhlasu, jeho historie i specifických žánrů) recitace, řečová dimenze divadla, hlasová pedagogika, voiceband a zvukové experimenty s poezií, ale i stylizace mluvenosti v literatuře nebo třeba oblíbený fenomén audioknih. Do tradičních programových linií a dílen se co nejvíc zapojí zřetel k literatuře, která se realizuje „nahlas“.
Autentickou (přímo tělesnou) dimenzi každého nahlas a hlasu vůbec – i v souvislosti s čtením nahlas oproti čtení „pro sebe“ – připomíná často profesor Ivan Vyskočil: „Ale co obnáší a znamená to číst nahlas?“ ptá se, a odpovídá: „To znamená proměňovat text – napsané a čtené – v řeč. V dění, v přítomnost řeči. Působit, aby se slovo stalo opět tělem.“ Znamená to tedy angažovat se vlastní tělesností (nést kůži na trh), ručit za situaci a dávat jí nezaměnitelný rozměr své individuality – která se právě v hlasu a hlasem projevuje, specificky zní. Co do individuality: podobně jako poznáme jeden druhého podle tváře, poznáme se vzájemně i po hlase. Hlas je jedinečnou charakteristikou každého z nás, skoro jako otisk prstu, a jeho analýza nás může z lecčeho usvědčit, jak o tom bude také řeč, stejně jako o tom, „co všechno s hlasem umíme“, a nejen na jevišti.
Podle Pythagora každá věc v kosmu specificky zní; a celý vesmír vydává harmonickou hudbu sfér. Jen člověk, a to pouze ve šťastných chvílích, je tuto harmonii schopen zaslechnout a aspoň intuitivně jí porozumět. Snad se nám tu může vybavit i Šrámkův stříbrný vítr a další metafory znění a hlasu, jichž je v jazyce i v poezii bezpočet. Nejde ale jen o metafory. V letošním ročníku Šrámkovy Sobotky se před námi otevírá řada perspektiv a možností, jak se na fenomény zvukovosti, hlasu, mluvené řeči a rozhlasu podívat, v jakých souvislostech se k nim přiblížit, jak je nechat nově vyvstat před očima. Nebo pustit do uší.
Naslouchejme tedy – a zněme!
Irena Vaňková