… ať krásný mne zpívá,
ať krásný mne dozpívá
hlas,
ať zním…! (F. Š.)

Když byl loni v centru naší pozornosti fenomén zvaný genius loci (ať už v obecné rovině úvah o specifičnosti místa a jeho paměti, nebo se zřetelem k Sobotce, soboteckému kraji, a též přímo k festivalu, Šrámkově Sobotce), všimli jsme si, že zvláštní atmosféra spojená s místem (a prožitkem sebe samého v něm) není nesena jen vizuálními vjemy. Opírá se i o to, co na daném místě obvykle slyšíme. Kohoutí kokrhání, šumění stromů ve větru, splav, zvony z kostelní věže. Ale může to být třeba i znělka místního rozhlasu, zpěv a útržky mluveného slova z pódia, potlesk, změť hlasů a smíchu na zahradě Šrámkova domu střídaná s hudbou, štěkání psů, klavír a kytara, kousky hovorů, v nichž poznáváme festivalové přátele a známé, liják, cinkání příborů v restauraci, ptačí zpěv doprovázející vlastivědný výklad na Šolcově statku. Když si pustíme audiomapu Šrámkovy Sobotky, kterou loni vytvořili účastníci rozhlasové dílny, přeneseme se na festival okamžitě, i se zavřenýma očima.

A vrátíme-li se k nové zvukové procházce Sobotkou s dílem Fráni Šrámka, můžou nás při poslechu veršů napadnout nejméně dvě věci. Ta první je pro nás jako účastníky soboteckého festivalu, odjakživa spojeného s recitací a divadlem, asi samozřejmá: jak psaný text díky lidskému hlasu pozoruhodně ožívá a stává se výpovědí, která se nás dotýká (třebaže si původní tady a teď zpřítomňujeme nahrávkou). Ta druhá: uvědomili jsme si někdy, jak často jsou motivy zvuku, hlasu, slyšení a znění přítomné ve Šrámkově díle – a že je audialita tak bohatou a důležitou oblastí jeho obraznosti? Že u něho různé součásti světa, ale i nás samých zní, zvučí, mluví a naslouchají? „Hluboce zašum, stromová harfo,“… začíná známá báseň o soboteckém hřbitově – a pak existenciální metaforou hlasu a znění vrcholí. Ve významných momentech u Šrámka vyzvánějí (nebo naopak mlčí) zvony, reálné i imaginární, a v jeho poezii zní (případně mlčí) kdeco, a nejen věci konkrétní. Zásadní otázky a odpovědi člověku zaznívají z hvězd i z jeho vlastního srdce. A ovšemže je v české kultuře navždy ukotven Šrámkův stříbrný vítr. Představuje nepopsatelně opojné tušení budoucích příslibů a v mládí ho ti citliví z nás odkudsi z dálky „slyší“ (a pak slyšet přestanou).

V takovémto tematickém zaměření na zvukovost světa (nehledě na eufonii či kakofonii spojenou se zněním jeho textů) ovšem není Šrámek sám – ani jako básník, ani jako člověk. Víme, že někteří z nás jsou vizuální typy, zatímco jiní ve svém vnímání reality preferují jiné smysly, např. sluch. Je to patrné třeba při učení, ale i v komunikaci a vyjadřování, ve vyhledávání podnětů, v paletě zájmů. Sluch nám umí zprostředkovat jiné aspekty světa než zrak. Uvědomíme si to, když nám jeden z těchto dvou kognitivních smyslů selže nebo když trochu poznáme svět nevidomých (orientovaných na zvukovost) či svět neslyšících (v němž je extrémně exponována vizualita).