Anketa: Co je genius loci (Šrámkovy) Sobotky?

Při příležitosti 66. ročníku festivalu jsme se obrátili na osobnosti spojené s festivalem, aby nám odpověděli na výše uvedenou otázku.

Zdeňka Buryánková: Genius loci – 66. Šrámkova Sobotka

Ochranný duch Sobotky rozhodně není ten. Je to ta… Je to krása, noblesa.
Sobotka jí má na rozdávání. Obejme vůní lip, omámí chutí vody stu­dánek, pošimrá trávou po lýtkách, okouzlí tichem, jež si dovolí porušit jen vítr v koru­nách stromů a ptačí písni­čka.
A člověk si přeje při­ložit ruku k dílu přírody. Návrší ozdobil zámkem, cesty obroubil stromo­řadím, kra­jiny se dotkl božími mukami, sochami, sady a zahra­dami… Kostel posta­vili společně. Odložit tu můžete smutky, děko­vat za štěstí a žádat o pokoj.
Zde se snoubí úcta k minu­losti s touhou pokra­čovat v tom, co je cenným dě­dictvím.
Krása stojí na stráži se Sem­tinskou lípou, dnes s korun­kami jejích potomků.
Sobotka hladí po duši, aniž o to požádáš, provo­kuje malíře, oslo­vuje básníky… vzbu­zuje fanta­zii…
A od lidí, ať jsou tu na chvíli nebo navždy, získá­vám naději a víru, že vše přetrvá…
Já se do Sobotky s poko­rou vracím dvacet osm let… a děkuji.

Jan K. Čeliš: Co je génius loci (Šrámkovy) Sobotky?

Co je génius loci (Šrámkovy) Sobotky? V dnešním zvěcně­lém a ve všem vy/pomě­řovaném světě by sváděla odpověď hle­da­jící „identitu“ k tomu, pou­kázat k souboru staveb vidi­telnému z nejrůz­nějších míst již při příjezdu do Sobotky, tedy k neza­měnitel­nému Humprechtu a sobo­teckému kostelu (a samozřejmě už ona vždy určitá per­spektiva náhledu na celek tohoto pano­ramatu a poté vnoření do prostoru městečka a jeho romantických zákoutí tuto v dnešku za­bydle­nou „zvěcně­lost“, „objektiv­nost“ již tím, že nahlíží odněkud, popírá), přesto pro mě je sobo­tecký génius loci spíše opravdu ona atmo­sféra místa, v níž je vždy cosi magického, spojené s duchovní silou, mocno­stí, kterou má hudba, myšlenka či sen a která je nezci­zi­telná pro toho, kdo ji uchová v paměti. A tyto aspekty v Sobotce vždy velmi inten­zivně pociťuju, a vnímám i u ostat­ních účastníků festi­valového dění, ať již při před­náškách, besedách, koncertech, výsta­vách či dalších pořadech, či při pobytu v prostředí, kde mladí lidé ve stínu stromů sedí uvolněně před moni­tory počítače, povídají si či listují knihami, rodinky s malými dětmi odpočí­vají na dece a letití účastníci, pamětníci se přesou­vají z jednoho místa konání toho či dalšího pořadu na druhé místo.

Nechci se pouštět do cílenějšího pohledu na skladbu festiva­lových programů, mně blízkých jak jednotlivými oblastmi kul­tury, které mě zajímají, tak již samotnou mnoho­oboro­vostí, proměn­livostí jedno­tlivých ročníků a zároveň konti­nuitou tradice, ani do úvahy o místě jakožto pojmu, kterému filozofie posled­ních deseti­letí přikládá nově zvláštní významný význam, vnořený do kořenů samotného pobytu člověka na světě. Možná bude stačit, když ono slovo místo nahradím jeho meta­forou a řeknu, že pro mě jsou vždy hodno­tou (nebo­jím se použít to slovo) setkání, která se v Sobotce dějí a usku­tečňují. Setkání s lidmi, letitými známými, těmi, které jsem třeba dlouhý čas neviděl nebo s nimiž se naopak setká­vám poprvé, se zajíma­vými tématy (letos je to jejich trs vztažený právě k zadání genius loci, tedy jakési metatéma) v nejrůz­nějších podobách, ať už ve větě prone­sené kdesi v diskusi, okamžité situaci právě na jednom z magických míst (magických tím souběhem toho všeho), a potěšení zvlášt­ního druhu, které vždy tato setkání svou neopako­vatel­ností (to je zase jiné slovo pro slovo magie, které by mohlo někomu třeba připadat nepa­třičné), zároveň prová­zenou pocitem domova, který (Šrámkova) Sobotka vždy akcen­tuje, provázejí.

Aleš Fetters: Genius loci Sobotky

Genia místa – jeho kouzlo a přitažli­vost činí zajisté půvab, krása pří­rody i „cenných vý­tvorů lidských“. Ale v ne­menší míře i lidé, s nimiž se tam člověk setkává.

Na Šrámkovu Sobotku jsem přijel poprvé v roce 1967, tedy před 55 lety; vlakem. Ulice od nádraží k bývalé poště asi neokou­zlí nikoho. Změna nastane, když se při­blížíš k náměstí. Na někdejších „Sobotkách“ působila zejména prostran­ství zastávek při poetickém odpoledni. Před Šolcovým statkem, na pro­stranství ne­daleko fary, kde ještě nebylo parko­viště, plácek u sv. Anny… To pro­středí s verši, které tam zněly, vytvářelo neopako­va­telný, za srdce beroucí, nesma­za­telný dojem. A s ním pak i sobotecké okolí; nebožka Semtinská lípa, zvonička v Podkosti, Kost, Plakánek s jeho půvaby, Vesec.

Snoubí se tu opravdu vzácně půvab městečka, krása okolní přírody a vzácně přá­telští lidé. Nevím, zda všichni, ale ti, jež jsme tu kolem sebe viděli, kteří nám přichá­zejícím vycházeli vstříc, brali mezi sebe i s sebou. Velmi mnozí z nich žijí již jen ve vzpo­mínkách. Ale zane­chali nesma­za­telný pocit.

To vše je jistě mé vnitřní vidění. Ale vím, že po­dobné okouzle­ní duchem místa zasáhlo mnohé.

Daniela Fischerová: Génius loci

Sobotka je běžné město.
Jedno z mnoha. Ale přesto
první červencové noci
procitne génius loci,
aby přišel ku pomoci
našim pošetilým hrám.

Jaký bude? Jako vždycky:
kritický i poetický,
cynický i romantický,
lenivý i náruživý,
učený i učenlivý,
ráno škola, večer flám.

A pak devátého ve dne
mumraj zmlkne, výjev zbledne,
pusto prázdno v semináři,
géniové zavřou krám.
A na Sobotčině tváři
zůstane jen malý šrám.

Erik Gilk: Protože město navštěvuji…

Protože město navštěvuji výhradně v době festivalu, splývají mi obě „Sobotky“ v jedno, což myslím není na škodu věci. Navíc mi prostor města rezonuje s časem začátku prázdnin, kdy tělo i duše potřebují odpočinek, a Sobotka je v parných dnech pro nicnedělání jako stvořená… Čas se tu téměř zastavil, hodiny na kostelní věži pravidelně odbíjejí, ale i ty je slyšet jaksi zpovzdálí, jako by nechtěly do toho stojatého času zasahovat. Člověk nemusí ani vyrazit do lesíka pod Humprecht, aby vnímal ten božský klid. Ano, v Sobotce se moje tělo i duše zklidní, a tím více vnímají realitu kolem sebe. Tiché uličky, roubené chalupy, oprýskanou omítku bývalých obchodů… a k tomu posezení u kávy nebo u piva. Co víc si může skromný jedinec přát? Snad jedině to, aby se sem zase napřesrok vrátil.

Ondřej Hausenblas: Co (nebo kdo) je ten génius loci Šrámkovy Sobotky?

Pozor, tenhle génius je omamný! Vyvolává dojem, že náhle v životě je, nebo může být, všecko na dosah, všecko v pořádku a podle našeho. Město Sobotka má rychlý dopravní systém: vlastní nohy, které člověka za chviličku přes den i v pozdních nočních hodinách a při zamlžené mysli spolehlivě donesou někam, kde lze spočinout. Nohy však slouží i svobodnému procházení, jakému si našinec během roku odvykl. Město má zásobovací systém, který se dlouhá léta zlepšuje: nakonec vždycky najdeme místo, kde nás nakrmí a napojí a osladí, a přitom tam zaručeně narazíte na kupu přátel. Město je – v době festivalu - protkané kulturními bistry a napajedly: takřka všude probíhají dílny, přednášky, představení nebo spontánní srazy s literaturou včetně divadla, případně s hudbou a uměním vůbec. Chcete-li chvilku klidu, used­nete v místní knihovně.

Génia loci ovšem spoluvytvářejí lidi! Bývali jsme zvyklí, že se na takovou akci dovezou „umělci z Prahy“, ale to v Sobotce nevládlo nikdy – a trvá to o mnoho víc než půl století. Ovšem nepovstane génius loci tam, kde nejsou geniální účastníci akce: v Sobotce jsou to městští kulturo­tvorci, dále směs studentek a studentů učitelství z celé republiky, exotičtí i indivi­duální učitelé, a taky hetero­genní vrstva hostí zahuštěná dětmi.

Z vysokonapěťového génia vnitřního města se navíc kdykoliv a snadno vyvlékneme do nízkoprahových utěšených prostor v nejbližším okolí: na hřbitově vhlédneme do časů minulých a případně pocítíme i nádech časů budoucích (tak to je). Na cestách kolem Humprechta naši duši očistí romantická nálada hájů a pod Humprechtem můžeme očistit tělo na koupališti (po osprchování prosím). Kratším pochodem dosáhneme až na Kost či na Nebákov, na Trosky.

Za soboteckým géniem loci vlaje dlouhá vlečka pozoruhodných tradic z dávných věků: vítací komitéty na nádraží, Šolcárna, rozmanité skota­čivé tance, noční pochody s lípáním, aerobické zpěvy v již zaniklé Humprechtově síni a řada dalších (často utajených) indi­viduálních, párových i skupi­nových aktivit.

Úžasné je, že sobotecký génius loci není žádný rekreační Mácháč! Je to projev sou­středěné a hluboké národní snahy o vzdělanost. Proto jsou výše­zmí­něné rozkoše jakýmisi korály na pevné šňůře, která vtahuje především budoucí i zkušené učitelky a učitele do světa literatury, vzájemnosti, poro­zumění a este­tických prožitků, aby do takového světa dokázali vlákat a zavést příští generace. Howgh!

Jiří Hlobil: Proč mi Sobotka doposud zní?

Šrámkova Sobotka pro mne stále zní šumně, luzně, šrámkovsky, kamarádsky, nostalgicky, dramaticky, poeticky… navždycky.

Jako student Pedago­gické fakulty v Plzni jsem byl vyslán na popud dr. Lederbuchové na recitační soutěž v rámci ŠS. V Boleslavi mi ujel vlak, do Sobotky, kterou jsem navštívil poprvé, jsem dorazil pozdě večer. Magické městečko plné roman­tických roubenek mě navždy ohromilo. Atmosférou, nedefino­vatelnou poetikou, vzácným člově­čenstvím, lidmi, které jsem zde později potkal.

První ubytování jsme měli na stadionu, vedle mě na palandě spal tehdejší student DAMU herec Lexa Pyško. On druhý den vyhrál, stejně jako plzeňačka Blanka Voráčová, mně lektoři vytkli zbytečný tragický smutečný přednes. Vážená poroto, já si ale přivy­dělávám recitací v plzeňském krema­toriu. Smích, konec stresu, pohoda… Opožděně díky za rady paní Musilová, pane Hraše.

Dopolední nadčasové přednášky nejlepších odborníků na český jazyk, setkání s redaktory naklada­telství Albatros, vernisáže, výlety s výkladem, návštěvy ateliérů… A večer vždy úžasné před­stavení studentů DAMU divadla DISK, rychlá večeře a potom honem na „Poštu“. Sto lidí sedí u jednoho stolu, na židli stojí a zpívá své balady Aleš Fetters a nená­padný muž v saku a hasičské helmě boří bránice písní Sedí muška na stěně. Není to žádný podivín, ale evropská kapacita v mnoha oborech dr. Karel Samšiňák.

Bere mě díky Helence Ježkové a mé všudy­přítomné kytaře mezi vskutku noblesní společnost tzv. Zdělanců na Šolcův statek… Nezapome­nutelná setkání s Jurou Demelem, Jaromírem Šimůnkem, Zdeňkem Mlčochem, Vladimírem Komárkem, prozpívané noci s herci Mírou Táborským, Otou Liškou, běhy kolem Semtínské lípy, koupání v kašně na náměstí, noční procházky na Humprecht, do Plakánku, besedy s knihovníky, překla­dateli, spiso­vateli a recitátory…

Méně dílen, více času na setkávání, učeného hádání, procházky, uskutečňování moudré a nebe­tyčné werichovské srandy a hlavně uzavírání neformál­ních celo­životních přátelství… Olinka Bičišťová , Marie Sekerová, Lada Bechyňová a další stateční v organizačním týmu, díky vám všem za to, co pro Sobotku děláte. Nelze je jmenovat všechny, ale my, co spolu mluvíme, tak o nich a o sobě přeci víme. Stačí třeba zalistovat v půvabných knížečkách holek Haasovek.

Jak všem poděkovat??? Třeba tím, že se budeme vracet, že nám na pozadí sítnice navždy zůstane ta nádherná Mlčochova holka z plakátu, uslyšíme ze Spořitelny verše Hanky Kofránkové a pana Lukavského, budeme se vracet k naší krásné poezii a mateřštině a hlavně nezapo­meneme na píseň Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína.

Je to Humprecht, víte, ten nad Sobotkou!!! Tak brzy na viděnou, na všechny se moc těší VášJiří Hlobil

Ladislava Lederbuchová: Sobotecký genius loci

Ještě zní, krásně mi zní Šrámkova Sobotka… Poprvé jsem tu melodii sounále­žitosti lidí uctíva­jících kult poezie (i próza je básnivá, že?) uslyšela v roce 1968 a od té doby si dopřávám ten koncert každo­ročně, někdy dokonce i jako hráč. A my kluci a holky, co spolu mluvíme, hrajeme a poslou­cháme tu „muziku“, po svém čteme a doplňujeme ve Šrámkově básni Sobotka její první verš – „Přichá­zíme, odchá­zíme, a zas přijdeme…“, protože i dnes, možná víc než kdy jindy, chceme vzdát hold české řeči, jazyku a litera­tuře, nejen prožívat atmosféru festiva­lového města, ale také ji tvořit, být „u toho“ – na před­náškách, autorských čteních, diva­delních předsta­veních, v dílnách… Šrámkova Sobotka ze mne, Plzeňanky a lokální patriotky, udělala So­botčanku volbou.

„Duch místa Sobotka“ do své magie absorboval nenasytně vše, čím pro hodnotu češtiny a literatury žili a festivalu přispěli všichni, kdo se o jeho zrod a další existenci zasloužili a ve spolu­práci se vzdělá­vací základ­nou EXOD rozvíjeli jeho atmosféru: paní Drahomíra Bílková Kyzivátová, manželé Hejnovi, paní dr. Vítězslava Šrámková, paní Marie Sekerová, paní Olga Bičišťová, pan dr. Karel Samšiňák, pan dr. Jaroslav Šimůnek, pan režisér Jiří Hraše, paní Dana Musilová, paní režisérka Hana Kofránková a další pro mou horší paměť nejmeno­vaní.

Přes celé Čechy slýchám znít ruch festiva­lových příprav, i já se vždy připra­vuji: hotovím srdce a mysl k este­tickému holdování a uměleckému hodování. Zním Šrámkovou Sobotkou a beru za svůj poslední verš zmíněné básně – troufám si přát, aby i ona „zazněla mého srdce vlastním hlasem“.

Vladimír Pfeffer: Genius loci Sobotky

Každoročně, a již po několik desetiletí, patří počátek našich prázdnin Sobotce. Přivádí nás sem profesní zájem o český jazyk a lite­raturu a jim věnovaný festi­val Šrámkova Sobotka. Ale tím sku­tečně prvním hosti­telem, jenž nám už napořád objevil festival, toto město a tento kraj, byl nezapo­menu­telný, moudrý a ušlechtilý člověk, vědec, muzejník, znalec výtvar­ného umění a neoby­čejný průvodce po jeho krásách a paměti­hodnostech – dr. Karel Samšiňák. A byl to právě on, kdo nám nejen nabídl festi­valové po­hostinství památného Šolcova statku, ale především přidal neopako­vatelný dar – nevšední lidi, obyvatele i návštěvníky Sobotky, kteří se stali našimi novými přáteli a obdivo­vanými osobnostmi našeho života. Za ta léta jejich počet narůstal, ale čas, bohužel, také přinášel jejich odcházení. Nikdo z nich však neodešel z naší paměti a našich vzpomínek. My jsoucí se opa­kovaně a s radostným nadšením každo­ročně setkáváme a toto každoroční festi­valové setkávání nám je opakovaně připomíná a nové i dále rozšiřuje. Není možné připomenout všechny, na něž se opako­vaně těšíme, ale řadu z nich nemů­žeme pominout. Jak na ty odešlé - Karel Samšiňák, Josef Kábrt, Vladimír Komárek, Zdeněk Mlčoch, Jaroslav Šimůnek, František Malý, Lusja Budagogová…, tak především na své současníky – Marii Sekerovou, Olinku Bičiš­ťovou, Helenu Ježkovou, manžele Demlovy a Novákovy, Jirku Hlobila, Hanu Kofrán­kovou, Ondřeje Hausen­blase, děvčata Haasovy…

Sobotka, její duch místa, je ale pro nás také opakované setká­vání s Fráňou Šrámkem, s jeho poezií, jeho odkazem. Letošní naše návštěva Sobotky je rámována ještě jednou životní událostí – po padesáti letech jsme museli opustit svůj dosa­vadní byt, který se nacházel v rodném domě básníka Petra Bezruče v Opavě. Obě místa totiž spojuje souznění v literární historii moderní litera­tury počátku 20. století, ale i v současném lite­rárním dění – opavský multi­žánrový festi­val Bezru­čova Opava, o rok mladší než Šrámkova Sobotka, je obdobným protějškem sobo­teckého festivalu – mimo­chodem kdysi i drama­turgicky vzájemně spolu­pracu­jících – a to nám předává největší dar obou vzpomí­naných míst – dar českého lite­rárního dědictví, které zvláště v naší sou­časnosti je zapotřebí co nejvíce připo­mínat, prohlu­bovat a rozvíjet. Pociťujeme bytostně jeho ohrožení současnými převláda­jí­cími globa­lizu­jícími politickými idejemi i současným politickým vývojem v naší zemi. Nedo­pusťme, aby zvítě­zily nad naší národní identitou a naším národ­ním dědictvím, aby nám vzaly genius loci obou míst.

Alfred Strejček: Génius loci Šrámkovy Sobotky…

Génius loci Šrámkovy Sobotky je stejně fyzické jako metafyzické, je v každé dlažební kostce, koupe se v kašně na náměstí, posedává na zápraží Šolcova statku, voní v údolí Plakánku, i u byvší Semtínské lípy, vznáší se a obkružuje Humprecht, je v zádumčivosti hřbitova, ale je i v drolící se omítce jeho zdi, když jsme přes ni o půlnoci lezli, je v každém doušku nočního vína z putující lahve, na níž přibývají polibky…

Génius loci je ve všech těch úžasných lidech, které mi bylo dáno v Sobotce potkat – manželé Hejnovi, paní učitelka Bílková, Eva Seemannová, Jirka Hraše, Aleš Fetters, Karol Bílek, Ota Liška, Marta Hrachovinová, Marie Bílková, Jan Bílek, Daniela a Gabriela Haasovy, Hana Kofránková, Vladimír a Zdenka Pfefferovi, Draga Zlatníková, Gabriela Filippi, Lenka Dědečková, Karel Samšiňák… Desítky dalších blízkých jmen se vynořují, a pak jedna bezejmenná, která se nade mne naklonila, když mě převáželi nemocniční chodbou a zašeptala – Pamatuješ? Naprosto jsem nechápal… – jemně zamrkala – To jsem přece já, ta ze Sobotky…

I to je génius loci Šrámkovy Sobotky. Na tvůj hrob, Jene Ratkine, včerejší a pošetilý…

Ondřej Vinš: Sobotka je v prvé řadě…

Sobotka je v prvé řadě nostalgie po středo­školských dobách, kdy jsem poprvé zavítal pod Humprecht a vracíval se sem díky pohostin­nosti rodiny Jindrů. Tak mám zdejší kraj spojený s cyklo­výlety, točeným Roho­zeckým Skalákem a stínem pískov­cových skal. O tom, že zde existuje festival věno­vaný slavnému rodá­kovi, jsem samo­zřejmě věděl, nicméně jako návštěv­ník Sobotky Šrámkovy jsem přijel až v roce 2014 coby student bohe­mistiky. O rok později jsem se stal členem redakce Splavu a seznal jsem, že sem chci jezdit napořád.

Jsem člověk rituálů, neumím si tudíž před­stavit zahájení léta bez krosny a nedočka­vého vyhlížení Humpíku před tím, než vlak dorazí na sobo­tecké nádraží. Těším se na šmoulí zmrzlinu ve Stáze, ruch v zahradě a setká­vání se s lidmi, které jsem mnohdy rok nevi­děl, o to víc je však vyhlížím. Genius loci není pro mne jen místo, jsou to i jeho (byť třebas dočasní) obyva­telé, kteří jej osmyslují a ukotvují tak v časo­prostoru naší pěny dní. Sobotka má svá mýto­tvorná místa a těší mě, že tu každý rok objevím nějaké nové, ať už je to zvo­nice kostela nebo půda Šrámkova domu. Jedno bez dru­hého, místo bez lidí však nemůže existovat. Sobotka je místem mojí paměti, město-text, který čtu každý rok znovu a rád.

Gabriela Zelená Sittová: Genius loci Sobotky, nebo Šrámkovy Sobotky – to je velký rozdíl

Kdykoliv projíždím kolem Sobotky a vidím Humprecht, vnímám silně jeho magne­tismus a ruce mi začnou stáčet volant, z auto­busu se mi chce vystoupit a nedá se s tím nic dělat. To je – řekla bych – duch Sobotky, jejíž příchuť mám ale jedno­značně spojenou se Sobotkou Šrámkovou.

Genius loci Šrámkovy Sobotky – tak to je vůně prázdni­nového léta, růží pod Humprechtem, starých domů jako je Šrámkův dům nebo vůně dřeva z Šolcova statku; chuť kávy a zmrzliny v cukrárně na náměs­tíčku, piva čepo­vaného v zahradě Šrámkova domu a gumy na konci tužky, kterou člověk omylem ukousne, když přemýšlí o básni; volání papouška z balkónu, hudba ze Šrámkovy zahrady nesená noční Sobotkou, ticho na hřbi­tově; vedro v lukách a cestou na koupa­liště, chládek v kině; noční vizuál: nejromantičtější letní noc plná světlušek, denní vizuál: jakési bezčasí z přelomu století plus minus 70 let (tedy místo, kde se musíte zastavit, když stojí i čas). A přede­vším vždycky když přijedu „na Šrámkovu Sobotku“, je mi tak 30 let a všem ostatním ne víc než 40. Tak tohle je „ta moje Šrámkova Sobotka“. Jak se to v té Sobotce vždycky stane?

Jiří Žáček: Milí, co je genius loci Sobotky?

Pro mě je to především mládí, to literární z veršů básníka mládí Fráni Šrámka a ještě víc to reálné, protože v letech mého mládí se v Sobotce potkávali mladí lidé, studenti, čtenáři, učitelé, herci, s nimiž se dalo debatovat o všem možném, a také flámovat a ponocovat a toulat se Českým rájem. Připadalo mi, že všichni jsou poeticky naladění a spřátelení se sebou navzájem i se světem. Kdybych měl pojmenovat atmosféru Šrámkovy Sobotky třemi slovy, bylo by to Šrámkovo „Léto budiž pochváleno“. Věřím, že to platí i dnes.