68. ročník 29. června – 6. července 2024
Ve stínu
Tak jako kdysi Ovidius, jenž si užíval lesku a příjemného klimatu Říma, musel odejít bez milované ženy do periferní Tomidy, byl zděšen tamějšími tuhými zimami, zamrzajícím Dunajem, bez sebemenší naděje na návrat. Podobně může fungovat stín i v jazyce, když některá slova či jejich tvary, slovní spojení nebo frazémy odcházejí v určité době mimo aktivní sféru komunikace, ať už přirozeným vývojem nebo z donucení politické moci. Ve stínu bývají i některé profese či umělecká díla, kterým veřejnost či škola nevěnuje takovou pozornost, ale bez nichž se viditelnější povolání nebo slavnější díla při svém vzniku neobejdou. Zdaleka ne všem může být určena hlavní role. Zdaleka ne všechna díla obstojí v čase.
Ve stínu se mohou zdát partneři našich velikánů. Bylo tomu opravdu tak? Letos si při Šrámkově Sobotce připomínáme 140. výročí narození Milky Hrdličkové. Družky Fráni Šrámka, emancipované ženy, redaktorky a editorky, úřednice samosprávy, členky řady spolků, ženy neúnavně pečující o básníkův odkaz. Tato spoluzakladatelka našeho festivalu se však ve spisovatelově stínu sotva cítila. Její silueta nás bude provázet při pohledu na ústřední grafický motiv letošního festivalu.
Řešíme-li nějaký problém, prvotní nápady označujeme za nástin, za cosi nehotového, minimálně hierarchizovaného, ale už přinášejícího naději na řešení, a tedy změnu k lepšímu.
Stíny mohou odkazovat i k něčemu v naší minulosti, co zatěžuje naše svědomí, brání rozletu. Mohou také poukazovat k obrazu zla, které nás staví mimo naše obvyklé rozlišování dobrého a špatného. Zla, které marginalizovalo nebo stále marginalizuje celé národy. Nelze v tomto případě nevzpomenout genocidu Arménů a Židů v období dvou ničivých světových válek.
Stín ale může přinášet i blahodárnou úlevu, třebas v horkém vedru letního festivalového dne, v němž můžeme zažít moment „kdy přeběhne světlo, přeběhne stín“. Milerádi přijmeme pohostinství pod rozložitými korunami vzrostlých stromů, stejně jako bychom ocenili prostor, kde se můžeme alespoň na chvíli skrýt před ruchem tohoto světa, abychom se mohli soustředit na své myšlenky, popasovat se se svým svědomím. Mít onen svůj vlastní pokoj, o němž psala americká modernistka Virginia Woolfová. Stínítko lampy nám vytváří intimní prostor rozjímání i milostné hry, když, opět řečeno se Šrámkem, „stín se k stínu nachýlí“.
Naši předci byli zvyklí stínovat písmo, tedy přidávat písmu iluzi třetího rozměru. Stín je ve výtvarném umění důležitým prostředkem simulace prostorovosti. Podobně jako kdysi podle Plinia Staršího vytvořil člověk obraz tím, že přidal obrys ke svému stínu. Stín se nám propašoval i do slova odstín, který odkazuje k bohatosti škály barev. V jiném smyslu můžeme odstiňovat významy slov, abychom zvolili z palety možností to nejlepší řešení pro myšlenku, kterou chceme právě vyjádřit. Stínem může žena podtrhnout hloubku a krásu svých očí.
Stín může být také suverénním uměleckým vyjádřením, připomeňme si na tomto místě například tradici orientálního stínového divadla, kdy se herci nebo loutky pohybovali v blízkosti bílé nasvícené opony. Svými stínovými obrazy vyřezávánými nožem zase proslula americká černošská výtvarnice Kara Walkerová, odkazuje jimi k temným stránkám amerických dějin spojených s otrokářstvím.
Stín může být třebas i naším vítaným společníkem v samotě, jako je tomu v básni Li Poa Tři kumpáni – vedle lyrického mluvčího se tu opíjí jeho stín a měsíc a všichni si to náramně užívají. Ne každý stín musí být přece zloduch a škůdce, jako ten z Andersenovy pohádky. Ale ani zosobněná paranoidní obava, která znepokojovala muže z Nezvalova Edisona. Stín ukazatele slunečních hodin dokonce pomáhal kdysi člověku měřit čas.
Ať i nám všem odměří krásně opojný festivalový týden! Jak píše Li Po ve zmíněné básni v Mathesiově překladu – „A zejtra navečer, až první hvězdy vzplanou, / u vína v loubí, chlapci, na shledanou!“
Vlastimil Čech