69. ročník
28. června – 5. července 2025

Na cestě

Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
(Karel Hynek Mácha)

Co jsem se tu nachodil,
v ruce hůl a klobouk v týl…
(Fráňa Šrámek)

Kdykoli vlak mě míjí
mé srdce teskné je
dívám se za ním a přemýšlím
kam tekou koleje…
(Josef Kainar)

Při koncipování letošního ročníku Šrámkovy Sobotky zví­tězil nápad prožít ho ve znamení cesty, resp. cest, poutí, poutníků, ale i tuláků, pocestných, cestu­jících, cestovatelů a turistů, tedy těch, kdo jsou na cestě. (A to jsme vlastně všichni.) Téma se nám otevřelo v řadě zají­mavých kontextů a věříme, že se otevírat ne­přestane ani během festi­va­lového týdne. S ohledem na povahu festi­valu se ovšem zaměříme hlavně na to, co se pro­mítá do jazyka a do sloves­ného a scé­nického (ale i jiného) umění.

Výraz cesta znamená podle slovníků primárně (a nejkonkrétněji) „pruh terénu upravený pro chůzi, jízdu, dopravu“. Takovýto „pruh terénu“ si jistě každý dobře představí a dokázal by ho třeba na­kreslit. Souvisí s ním i etymologie slova – dávné sloveso cěstiti zname­nalo „činiti místo před sebou čistým, volným; odklízeti překážky“ (ať už šlo o lesní houštiny či dav nepřátel). Slovo cesta má však dnes význam mnohem širší a dynamič­tější: „dráha, trasa překo­návaná chůzí nebo jízdou“, „směr pohybu k nějakému cíli“, „pohyb, přesun (chůze, jízda, plavba, let a podobně) do vzdále­nějšího místa, vyko­ná­vaný za určitým účelem, cestování“ – a to zdaleka nejsou všechny významové polohy s tímhle slovem spojené.

Cesta poukazuje především (a prototypově) k základní možnosti lidského přemisťování v prostoru – k chůzi, pohybu od východiska k cíli, dalekému i docela blízkému. Chodit se naučíme už jako malí a zkušenost pohybu dopředu, zdolávání určité trasy pomocí kroků je v nás zakó­do­vána tak silně, že cesta patří podle kogni­tiv­ních lingvistů k hlavním pojmovým sché­matům – k těm, na jejichž základě myslíme a mluvíme.

Plyne z toho i fakt, že cesta, pouť a putování jsou aktivity, které zaklá­dají mnoho metafor – včetně těch každo­den­ních, jež si ani neuvě­do­mu­jeme (ale kterými, jak praví klasikové, „žijeme“): přichá­zíme na svět, zdárně si vedeme, ve škole postu­pu­jeme do dalších ročníků (nějakou třídu třeba i přeskočíme – anebo jsme naopak pozadu), volíme si profesní cestu či dráhu, vedeme druhé, jdeme přímo nebo hledáme všelijaké po­stranní cestičky, ocitáme se na křižovatkách či roz­cestích. Potkáváme se s druhými. Chodíme s někým (a roz­cházíme se), kráčíme po společné cestě, přivádíme na svět děti a snažíme se je vést k dobrému. Podni­káme různé kroky a blížíme se ke svým cílům. Někdy ovšem bloudíme a ocitáme se na scestí, hledáme pravou cestu. Někdo nás dopro­vází, pomáhá nám s břemeny, jež neseme na svých bedrech… a co teprve kdyby­chom vzali do hry další podoby či aspekty cesty, jako jsou útěky či návraty (odněkud či k něčemu, někomu), výstupy a sestupy (i pády), příchody a odchody, ale i přechody z jednoho světa do světa jiného.
 

Metafora cesty je častým – a velmi starým – obrazem lidského života, procesu postup­ného nabývání zkuše­ností a zralosti, počítaje v to i cestu duchovní, či dokonce posmrtnou cestu duše. Ukazují to různá nábo­ženství, nabíze­jící cesty ke spáse. Ježíš sám sebe označuje za cestu, pravdu i život, o posvátné stezce mluví i Buddha, a také tao se chápe jako cesta, která nás sama vede. Jan Patočka píše, že „nej­starší, nej­dávnější filoso­fé­mata jsou spojena s obrazem cesty“ a mezi příklady uvádí: „Putování, nevě­domo odkud – kam, ale s nadějí, že člověk nebude opuštěn dobrými božstvy, která vědí o posledním ‚kam‘ – tak se život obje­vuje starému Sókratovi.“

Výrazy odkud a kam přitom ve svém základním významu patří k nej­běž­nější verbální výbavě dítěte i začátečníka ve studiu nějakého jazyka – a také otázky na cestu i odpovědi, jak se tazatel dostane tam či onam, známe už z prvních lekcí jazykových učebnic. Jde totiž o základní situace existen­ce i mezi­lidské komuni­kace. „Cesta leží na konci jazyka,“ uvádí Čela­kovský mezi příslovími, a znamená to, že se na cestu můžeme skoro vždycky doptat svých bližních.

Vedle metafor cesty samozřejmě nechceme zapomenout ani na cestu ve smyslu cestování, podnikání cest jako poznávání krajů blízkých i velmi vzdálených. Cestovatel touží vidět na vlastní oči, jak to vypadá jinde, jak jinde žijí lidé; jak bydlí; co jedí; jaké mají zkušenosti, jaké hodnoty; co vytvořily generace jejich předků a jaký obraz světa jim zanechaly; autenticky zažít, jak to u nich chodí. Svědectví o tom, co je jinde jinak (a u nás třeba úplně neznámé), přinášejí cestopisy: reportážní i literární, včetně dnešních cestovatelských blogů. Kromě dobro­družných vyprá­vění s popisy barvitých exotických reálií se v nich dočítáme i o paradoxech spojených s cestováním, často bývá variová­na např. myšlenka, že cesto­vání je vlastně cestou k sobě samému, k sebe­poznání, anebo, řečeno s Karlem Čapkem, že „člověk musí jet daleko, (…) aby se dostal co nej­blíž k domovu“.

Cesta tvoří půdorys mnoha literárních děl z různých dob, od Odyssey přes Božskou komedii či Labyrint světa a ráj srdce až k obrazům Máchova roman­tického poutníka nebo poutníka kulha­vého, který kráčí světem (a životem) v knize Josefa Čapka. Je tu však i cestování časem anebo do říší divů či za zrcadlem, do světů fantazijních a utopických. Už ve starých pohád­kách hrdina opouští domov a vychází do světa: vydává se hledat zázračný lék či vysvobodit princeznu, prokáže sta­tečnost a věrnost, dospěje k cíli a vrací se domů proměněn.

Lyrická ich i hrdinové románů, divadelních her či filmů mohou podnikat cestu pěšky, ale i zámoř­skou plavbu; cestují vlakem, ocitají se na silni­cích a dálni­cích; žijí „on the road“. To iniciuje speci­fické příběhy: o svobodě, osudu i touze; o přátel­ství; o trpěli­vosti i odvaze, o duchovním zrání i konečném spo­činutí; o životě obyčej­ném i výji­mečném; o začátku i konci životní pouti; o snech i realitě. Takové jsou i příběhy nazna­čené v písňo­vých textech všech možných žánrů: Veď mě dál, cesto má… v dálce houká už můj vláček, poveze mě vzhůru, / kde pár dobrých přátel mám… a lodí snů / nás unáší / jazzový vítr v plach­toví…

V prvním prázdninovém týdnu tedy společně vyrazíme.
Popřejme si už teď šťastnou cestu.

Irena Vaňková

výstupy 69. ročníku


 


tiskové materiály

ohlasy v médiích