Na cestě

Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
(Karel Hynek Mácha)

Co jsem se tu nachodil,
v ruce hůl a klobouk v týl…
(Fráňa Šrámek)

Kdykoli vlak mě míjí
mé srdce teskné je
dívám se za ním a přemýšlím
kam tekou koleje…
(Josef Kainar)

Při koncipování letošního ročníku Šrámkovy Sobotky zví­tězil nápad prožít ho ve znamení cesty, resp. cest, poutí, poutníků, ale i tuláků, pocestných, cestu­jících, cestovatelů a turistů, tedy těch, kdo jsou na cestě. (A to jsme vlastně všichni.) Téma se nám otevřelo v řadě zají­mavých kontextů a věříme, že se otevírat ne­přestane ani během festi­va­lového týdne. S ohledem na povahu festi­valu se ovšem zaměříme hlavně na to, co se pro­mítá do jazyka a do sloves­ného a scé­nického (ale i jiného) umění.

Výraz cesta znamená podle slovníků primárně (a nejkonkrétněji) „pruh terénu upravený pro chůzi, jízdu, dopravu“. Takovýto „pruh terénu“ si jistě každý dobře představí a dokázal by ho třeba na­kreslit. Souvisí s ním i etymologie slova – dávné sloveso cěstiti zname­nalo „činiti místo před sebou čistým, volným; odklízeti překážky“ (ať už šlo o lesní houštiny či dav nepřátel). Slovo cesta má však dnes význam mnohem širší a dynamič­tější: „dráha, trasa překo­návaná chůzí nebo jízdou“, „směr pohybu k nějakému cíli“, „pohyb, přesun (chůze, jízda, plavba, let a podobně) do vzdále­nějšího místa, vyko­ná­vaný za určitým účelem, cestování“ – a to zdaleka nejsou všechny významové polohy s tímhle slovem spojené.

Cesta poukazuje především (a prototypově) k základní možnosti lidského přemisťování v prostoru – k chůzi, pohybu od východiska k cíli, dalekému i docela blízkému. Chodit se naučíme už jako malí a zkušenost pohybu dopředu, zdolávání určité trasy pomocí kroků je v nás zakó­do­vána tak silně, že cesta patří podle kogni­tiv­ních lingvistů k hlavním pojmovým sché­matům – k těm, na jejichž základě myslíme a mluvíme.

Plyne z toho i fakt, že cesta, pouť a putování jsou aktivity, které zaklá­dají mnoho metafor – včetně těch každo­den­ních, jež si ani neuvě­do­mu­jeme (ale kterými, jak praví klasikové, „žijeme“): přichá­zíme na svět, zdárně si vedeme, ve škole postu­pu­jeme do dalších ročníků (nějakou třídu třeba i přeskočíme – anebo jsme naopak pozadu), volíme si profesní cestu či dráhu, vedeme druhé, jdeme přímo nebo hledáme všelijaké po­stranní cestičky, ocitáme se na křižovatkách či roz­cestích. Potkáváme se s druhými. Chodíme s někým (a roz­cházíme se), kráčíme po společné cestě, přivádíme na svět děti a snažíme se je vést k dobrému. Podni­káme různé kroky a blížíme se ke svým cílům. Někdy ovšem bloudíme a ocitáme se na scestí, hledáme pravou cestu. Někdo nás dopro­vází, pomáhá nám s břemeny, jež neseme na svých bedrech… a co teprve kdyby­chom vzali do hry další podoby či aspekty cesty, jako jsou útěky či návraty (odněkud či k něčemu, někomu), výstupy a sestupy (i pády), příchody a odchody, ale i přechody z jednoho světa do světa jiného.