62. ročník 1. – 7. července 2018

Čas v nás

Čas – hodiny s průsvitným ciferníkem, které se v průčelí radnice na náměstí v Sobotce rozsvítily roku 1865, symbolizují jeho novověké pojetí: éru času, který je měřen, ubíhá a je nevratný. Ten se stal konkurencí přírodnímu času ročního a denního cyklu i hospodářského roku, ale také roku církevního a mnohem staršího ročního cyklu pohanského. S cyklem je spjat návrat a obnova, rozměr profánní a sakrální, věčná generace. A přestože i v jeho intencích je nutné dělat věci „v pravý čas“ a podřídit se vyšším zákonům, na nějaké hodině či minutě v něm nezáleží.

Éru, která přesně měřitelný a jednotný čas nepotřebovala, tedy nahradila moderní doba času ekonomizovaného. Začalo platit, že čas jsou peníze, začalo záležet na tempu, rychlosti. Veřejné hodiny na náměstí doplnily osobní hodinky, nástroj individuálního přenosu zpřítomněného unifikovaného času. Jednotný světový čas byl zaveden roku 1884 a Rakousko – Uhersko se k němu brzy připojilo. Společnost se stále důmyslněji organizovala, synchronizovala a integrovala. Mezi ctnosti byla zařazena dochvilnost, zpoždění se sankciovalo: začali jsme „mít málo času“, „stíhat“ nebo „nestíhat“, spěchat. K veličině času přibyl fenomén plánovatelného, stanovitelného pracovního výkonu. Životní styl se změnil do podoby, kterou známe.

Také občanskost znamená a vyžaduje zavedení stejně dlouhé hodiny. Svébytná, vyspělá česká společnost dosáhla v roce 1918 státní samostatnosti v podobě Československé republiky a přes kritická období 20. století si vlastní stát udržela dodnes. Tehdy přítomný a prožitý čas se stal minulostí, kterou známe z výkladu dějin. Současnost přináší nová tázání a nutí nás o časovosti přemýšlet. Jinak – nebo v podstatě stejně jako předchozí generace? Nelze neregistrovat , jak naše vnímání času proměnila technika, média: v tom základním se však znovu navracíme ke kořenům.

Na otázku, jak času jako lidé i jako Evropané a Češi rozumíme, zajímavě odpovídá jazyk: jak známo, o času nelze myslet jinak než metaforicky a z významových struktur výrazů k času vztažených vyvstává, že ho nejčastěji odvozujme od zkušenosti s prostorem: minulé události jsou za námi a budoucnost před námi, čas chápeme jako pohybující se předmět a snad ještě častěji jako bytost, která běží, utíká, kráčí mílovými kroky, případně se vleče. Čas a procesy v čase probíhající vidíme též často jako plynoucí vodu – mluvíme o plynutí, toku či proudu času, o tom, že něco uteklo jako voda. V jazyce – v našem případě v češtině – je uložen i obraz našeho členění času, čas a časovost reflektuje gramatika i bohatá slovní zásoba – od substantiv přes slovesa až po předložky či spojky. Některé výrazy prozrazují mnohé o světě našich předků: fakt, že jejich hlavními hodinami bylo slunce, že časová období charakterizovali podle dějů v přírodě, polních prací či zraní plodin: odtud třeba originální názvy měsíců.

Měsíce jsme si v pohádce zpracované Boženou Němcovou ostatně i personifikovali. V četných mýtech, pohádkách a pověstech, ale i v písních, příslovích, pranostikách či hádankách se tématizují různé polohy času a spojují se s dalšími, příbuznými pojmy, jako je mládí a stáří, běh lidského života a smrt, cesta a návrat, čekání, trpělivost, pomíjivost či věčnost. To vše se promítá do jazyka i textů – folklorních i literárních – a do kultury vůbec.

Svědectví o zašlých časech a historickém stavu jazyka najdeme nejen ve starých kronikách a historických žánrech literatury. Všechna umělecká díla totiž nesou pečeť své doby. A mají i literární paměť, díky níž se dovídáme o specifickém čase jejich poetik: Literární epický čas je utvářen složitou strukturou vztahů mezi časem vyprávění, tj. časem vypravěče, a časem vyprávěného příběhu, tj. časem postav: je však také časem, k němuž odkazuje literární paměť vyprávěcích žánrů – k poetické konvenci zobrazování času jako kategorie fikčního světa umělecké literatury. Ani lyrika a drama nejsou v tomto smyslu ušetřeny respektu k paměti svých žánrů a literatury vůbec. Individuální čtenářská paměť, ovlivněna kulturní pamětí doby, postupně buduje konzervant literární zkušenosti jako základ osobnostního literárního kánonu, a ve složitém vrstvení tak vyrůstá i kánon společenský, který vypovídá o dobovém čtenářském vkusu.

Je však pro sociální kanonizaci určitých děl určujícím faktorem jen paměť literární historie? Jaká jsou hodnotová kritéria utváření literárního kanonu? Je co do výčtu děl určitý? Má své konstanty a proměnné? A je jeho kulturní status trvalý? Na tyto otázky neexistují jednoduché odpovědi, rozhodně je však třeba je pokládat. Čas je tvůrcem tradice historické, jazykové i literární, a zároveň i osnovatelem jejích porážek a pokušitelem změn a inovací. Valí se přes hráz historické a literární paměti. Je i zde (tak jako mnohdy v životě osobním) zapomínání milosrdným lékem? Anebo je potřeba kulturní paměť naopak pěstovat? Bylo by pošetilé chtít čas jako fenomén vesmírného bytí zadržet. Zákonitě se angažuje v proměnách světa, ale historicky se mění i jeho prožívání a hodnocení v životě, vědě i umění. Je potřebné ho ctít jako historický test ryzosti životních a uměleckých hodnot a hráz paměti jimi posilovat. „Čas má plné kapsy překvapení,“ napsal kdesi Jan Werich.

Uvidíme tedy. 62. ročník festivalu Šrámkova Sobotka nabízí jako hlavní festivalové téma k reflexi a interpretaci právě tento mnohostranný pojem: čas jako faktor životní, filosofický, historický, psychologický…, ale hlavně jazykový, literární a kulturní. Čas jako chronos i kairos, linearitu i cykličnost, prchavý okamžik lidského prožitku i historickou epochu, jako hodnotu – a současně jako velkou neznámou.

Ladislava Lederbuchová – Irena Vaňková – Jan Bílek

fotografie z 62. ročníku