Alexej Sevruk
Narodil se v roce 1983 v Kyjevě na Ukrajině. Je básníkem, prozaikem, publicistou a překladatelem. Od svých dvanácti let žije v Česku, kam s rodiči přesídlil v rámci vládního programu repatriace volyňských Čechů a jejich příbuzných. Vystudoval ukrajinistiku a všeobecnou slavistiku na FF UK v Praze. Žije v Litoměřicích. Pracuje jako archivář v Památníku národního písemnictví. Vydal sbírku povídek Divadlo tančících loutek (Větrné mlýny, 2016) a román Evropanka (Argo, 2023).
ukázka z díla:
Od Moskvy do Varšavy, Litva, Bělorusko, Ukrajina, Divoká pole a dál. S jasyrem do Turecka a s palomníky do Palestiny, s diplomaty na Západ a s povstalci pak rovnou na Sibiř. Takový je tvůj zeměpis. Neustále koukáš, kde je to lepší, jako ryba, která hledá, kde je to hlubší.
rozhovor s autorem vedla Alice Knoblochová, členka organizačního týmu festivalu:
Jaká byla Vaše cesta k festivalu Šrámkova Sobotka?
Dozvěděl jsem se o své cestě na Sobotku jednoho příznačně sobotního dopoledne. Když jsem si ve vaně kontroloval na svém mobilním telefonu korespondenci, objevil jsem tam zprávu od Romana Polácha. Na Sobotce jsem nikdy nebyl, ale deset let jsem působil v časopise Plav, který je se soboteckým festivalem provázaný – aspoň býval v minulosti – takže účast na Šrámkové Sobotce jsem bral jako svůj dluh a závazek. Následovalo několik kol diplomacie u kuchyňského stolu a dá-li vyšší moc, bůh dětských nemocí a Neprozřetelnost tak na Sobotku skutečně docestuji.
V roce 2023 vyšel Váš román Evropanka: Historky z Polesí. Popište, jak přišla na svět. Jak byste ji charakterizoval?
Přišla na svět tak, že jsem ji napsal. Ve své hlavě jsem postupně dával dohromady slova a věty a ty jsem zapisoval do textového editoru na počítači. A až toho bylo docela dost a zdálo se, že to drží pohromadě, tak jsem to dal přečíst kamarádům a následně nabídl nakladateli. A bylo.
V zásadě se ztotožňuji s charakteristikou z oficiální nakladatelské anotace. Je to fragmentární rodinná kronika a putování ukrajinskými dějinami formou evokací, ale i leccos dalšího. Velkou radost mi udělal Jáchym Topol, který v jakési anketě označil Evropanku za temnou prozaickou perlu současné české literatury. A kdo jsem já, abych odporoval přednímu evropskému literátovi?
Co Vaše autorská dráha? Jak jste se ke psaní dostal a kam směřujete?
K psaní jsem se dostal již na základní škole. Nejdřív jsem si osvojil písmenka, naučil jsem se komponovat jednodušší věty a souvětí. Dozvěděl jsem se něco o fonetice, gramatice, morfologií a syntaxi… Znělostní asimilace, vyjmenovaná slova, synonyma, homonyma, antonyma a takové ty věci. No a pak přišel sloh.
Rád si psaním třídím a tříbím myšlenky. Je to trošku neškodná závislost, trošku guilty pleasure, trochu psychohygiena a hraní si na to, že slova můžou někoho nebo něco změnit. Ale zároveň je to stálý pohyb odnikud a do nikam, jak v té písničce o kulečníkové kouli, co ji zpívala blahé paměti Hudba Praha. To je odpověď na tu část otázky o směřování.