66. ročník   2. – 9. července 2022

Genius loci

Kdysi se věřilo, že každé místo má svého ducha, génia. Genia loci. Ať to byl les, studánka nebo dům, ale i celá krajina či země, duch ono místo ochraňoval a tvořil jeho specifičnost. Člověk kolem sebe cítil rozměr posvátna, řád i důvěrnou známost obývaného prostoru. Se svým prostředím se identifikoval, ta či ona místa v krajině dávala jeho životu míru i prožitek blízkosti a dálky. Podněcovala ho k tomu, aby je sám dotvářel a pokládal za svůj domov. Dokázal tak ve světě, jak praví filosof, lidsky bydlet: obývat na zemi a pod nebesy dům světa.

Charakter prostoru citlivě prožívá i současný člověk – i když je z dáv­né­ho řádu víceméně vykořeněn a proměnil se v turistu, zvědavého a hroma­dícího zážitky. Výraz genius loci nás však dnes napadá právě tehdy, když mluvíme o místu, které nás opakovaně zasahuje zvláštní, jedinečnou atmosférou. Vnímáme, jak se „duch místa“ zrcadlí v or­ga­nic­kém pro­pojení přírody s archi­tektu­rou, jak opa­kovaně ožívá díky před­chozí zkušenosti i paměti (individuální, generační i historické), v ku­mu­laci a vrstvení sdílených příběhů, obrazů i slov.

Genius loci se stal předmětem zkoumání feno­meno­logie architektury či sociologie sídel. Přesto jde ovšem o jev nesnadno uchopi­telný, tak jako je těžké defi­novat či v kon­krétnosti popsat vlastní domov. Ve své tvorbě však dokážou zachytit genia loci umělci. Do­konce ho zároveň mohou dát ostatním plně spatřit až oni, pokud byl třeba dosud přehlížen nebo jsme si jeho jedi­nečnost neuvědo­movali.

I Sobotka – Šrámkova Sobotka – má nesporně svého genia loci. Jako mě­s­teč­ko v krajině, která je součástí příznačně nazva­ného Českého ráje, i jako feno­mén spojený se jménem slavného rodáka Fráni Šrámka. V čem sobotecký genius loci spočívá? A v čem genius loci Šrámkovy Sobotky?

V tom, co vidíme při protilehlých výhledech od Mladé Boleslavi nebo od Jičína, když městečko spatříme v širší, lesy ověn­čené kotlině, položené na její vnitřní neúplné vyvýšenině, s domi­nující vzepjatou hmotou gotického kostela? Vnímáme její dialog s protilehlým kopcem, zakončeným ikonickou okrou­hlou věží barokního zámečku. Blízkou krajinu města dotváří údolí sevřené pískov­covými skalami a lesem, jímž protéká potok. Dále pole a sady, síť cest, body božích muk a soli­térních stromů, mozaika lidských sídel.

V duchu místa se setkává přítomnost s vědomím minu­losti. V dimenzi času osobní paměti, kontinuity generací a historie. Také zde má Sobotecko vzácný příklad, a to v literárně skvělé dějepisné práci, Peka­řově Knize o Kosti. Ta pomáhá poznat historii kraje, obohatit a prohloubit vlastní pohled na něj a vědoměji ho prožít. V kon­textu dějů pak můžeme sledovat třeba růst Semtínské lípy, na Šolcově statku vést rozmluvu se zde narozeným básníkem, projet se právě dostavěnou želez­niční tratí či se ocitnout na zahájení prvního ročníku lite­rárního festi­valu. Míst paměti, někte­rých přímo v podobě pomníku či pamětní desky, je na výběr.
 

Fráňa Šrámek vytvořením básnického místopisu Sobotecka naplnil svou uměleckou dispozici procítit, vystihnout a pojmenovat dosud ne­vyslo­vené. Spisova­telova tvorba umožnila druhým dotyčná místa vidět jinak, vnímat jejich půso­bivost, hovořit o nich. Od té doby se umělecké dotvoření stalo jejich součástí, získala – a stále získávají – další obsah. Začala tak nově existovat i lokalita spjatá s umělcem, jím dotýkané místo tvorby, ona charakte­ristická Šrámkova Sobotka. Z těchto kořenů vyrostl i poetický festival, působící na účastníky neza­měnitelnou atmo­sférou a posouvající genia loci i do prostoru vzájemného setkávání a společných zážitků.

Má větší magičnost panoramatický pohled na Sobotku od hřbitova, kde za hnědým, zeleným nebo zlatým polem vnímáme různo­rodé objemy domů a plastičnost siluety proti pozadí lesnatých hřbetů a oblohy? Nebo duch centra, kompozice náměstí s rytmem podloubí, dotvořená kašnou – z níž „v noci pije bělohřívý měsíc“ – a ma­rián­ským sloupem, věžemi radnice a kostela? Či záhadná moc Šrámkova domu, osobitá nálada interiéru básníkovy pracovny? A co přilehlá zahrada, ožívající každoročně ve dne i za noci jako dějiště poe­tic­ké­ho festivalu – a jako jeho srdce?

Pro Karla Čapka byla Sobotka městečkem básníků, kantorů a ševců. Čím je pro nás dnes? A čím jsou další města se svými kašnami na ná­městí, dlažbou, kostely a do­my, školami i nádražími, továrnami a parky, čím jsou krajiny, údolí, studánky, řeky i cesty do polí? Co třeba pražské či brněnské ulice, jimiž prošla velká i drobná historie, ale také imaginace umělců, a na nichž zanechala stopy kreativita našich předků i současníků? V čem spočívá jejich genius loci?

Pokud jsme se v jednom z předchozích festivalových ročníků zamýšleli nad „časem v nás“, tedy nad časem v našem životě, in­di­vi­duál­ním i společenském, hlavně co do jeho reflexe v jazyce a lite­ra­tuře, za­měřme teď pozornost i na druhou veličinu našeho ukotvení do světa: na prostor, místo, na ducha místa – genia loci. Zamysleme se, jak určuje místo – a jak různá místa – naše životy, v jakých pří­bě­zích se s nimi setkáváme, jak o nich mluvíme, jak je po­jmeno­váváme a vy­slovu­je­me.

„Snad jsme tu jen, bychom řekli: Dům,
most, studna, brána, džbán, strom ovocný, okno, –
dokonce: sloup a věž… Ale rozuměj, řekli,
ó, řekli to tak, jak samy věci ty nikdy
nemyslily, že jsou.“
(R. M. Rilke)

Jen člověk má dar věci (a místa) „říci“, po­jmeno­vat, jen člověk cítí distinkci blízkosti a dálky, do­káže se k místu vztáhnout a porozu­mět mu v di­menzi jeho genia loci.

Jan Bílek a Irena Vaňková

Výstupy ročníku

 

Ohlasy v médiích

 

Tiskové zprávy k 66. ročníku

Grafika 66. ročníku