Od folkloru k folkloru

Od úst k ústům – i takový ročníkový titul jsme zpočátku zva­žova­li pro téma folkloru na Šrámkově Sobotce. Kdybychom jen tehdy na podzim byli tušili, jaké toto spojení bude mít o pár mě­sí­ců později ko­notace. Tím, co se šíří od úst k ústům, se pro nás stalo od března 2020 něco úplně ji­ného než folklor. Ústa jsme si za­kryli rouš­ka­mi a ome­zili přímý mezi­lidský kon­takt, aby­chom zabrá­nili šíření ná­kazy. Jelikož právě na mezi­lidském kon­taktu a auten­tické komu­nikaci je sobo­tecký festival založen, bylo po zralé úvaze roz­hod­nuto 64. ročník ne­uskuteč­nit a jeho folk­lorní téma pře­sunout na příští – 65. – ročník. Věříme, že se v průběhu prvních červen­co­vých dní roku 2021 už bu­deme moci nějakým způ­sobem setkávat v sobo­tecké škole i na ná­městí, v sále spo­ři­telny, na zahradě Šrám­kova domu, v městském di­vadle, na Šolcově statku i v dalších pros­torech, tak jak to známe už mno­ho let.

Co (nebo co všechno) lze pod pojem folklor zahrnout? Dost možná se na tom úplně ne­shodne­me. Rozdílně by na takovou otázku odpo­věděl lite­rární vědec, jazyko­vědec či muziko­log. Něco jiného folklor znamená pro lidi z folklor­ních souborů, pro vlasti­vědné pracovníky – a možná i pro každého z nás. Však ani etno­logové, nebo dokonce přímo folklo­risté se na defi­nici folkloru neshod­nou! Je syno­nymem folkloru lidové umění? Je syno­nymem tradice? Máme folklor vnímat jako literární periferii, jak o ní píše Karel Čapek v knize Marsyas čili Na okraj literatury? Je folklor spojen jen s tra­di­čním venkov­ským prostře­dím? A jen s minu­lostí? Jsou to přede­vším po­hádky a písně, které sbírali Němcová, Erben či Sušil? Co si však potom počít s tzv. městským folklorem, zastou­peným vtipy či straši­delnými histor­kami vyprávě­nými na tábo­rech, o jehož exis­tenci hovoří mo­derní folklo­risté? A co tvrzení, že novo­dobý folklor se šíří – v podobě hoaxů či memů – na sociál­ních sítích?

Zapátrejme po odpovědi nejprve v jazyce. Etymo­logie odkazuje k anglické­mu výrazu folklore. Ten se začal použí­vat v polo­vině 19. století a spojoval základy folk – „lid“ a lore – „věda, nauka“. Jenže: je to „věda o lidu“, nebo „věda lidu“? Tedy „to, co víme o lidu“ – anebo spíš „co ví lid“? Či možná také „co lid umí“ – ve smyslu lido­vého umění. Abychom se do toho příliš ne­za­pletli, raději pomiň­me další otázku, totiž co je to ten lid.

Encyklopedie a slovníky uvádějí, že se pojem folklor váže přede­vším ke sloves­nému umění. Často k němu ovšem, jak víme z běžného života, bývá řazena i kultura hudeb­ní spolu s tancem a di­vadlem – někdy do­konce i celá lidová kultura včetně svých forem mate­riálních. Nelze se proto divit, že pro mnoho lidí zna­mená folklor prostě lidové umění našich předků – od ma­lo­va­ných truhel a krojů až po písničky a tance, s jejichž re­konstruk­cemi se můžeme potkat třeba na folklorních festi­valech. Odbor­níci tu však upozor­ňují na nutnost odlišit (auten­ticky vznikající) folklor od tzv. folklo­rismu, malo­vané truhly by z okruhu folkloru raději vylou­čili.

Oproti těm, kteří by zdůraz­ňovali tradici, regionalitu, vztah k předkům a rodnému místu, do­movu a kořenům, by jiní akcentovali spojení s generační či zájmovou komu­nitou, spon­tánní vznik, sdílení a ko­lování – ať už od úst k ústům, nebo od jedné obra­zovky k jiné. V každém případě nám z toho vychází spojení folkloru s auten­tičností lid­ského pro­jevu, schop­ností kreativity nezávislé na formálním vzdělání či uměleckém školení. Výtrysk lidské duše, původnost a jedinečnost citu, mimo jiné také vázanost k existen­ciálně nej­silnějším mo­mentům lidského života – k „lásce a smrti“.